Islámská revoluce a íránsko-irácká válka

1 ohlásit tlae tlačit .txt formát .txt formát
hodnocení: 2.02
1 2 3 4 5

Islámská revoluce a íránsko-irácká válka
Koncem roku 1977 se začaly formovat protesty proti šáhovi a jeho autokratické světské prozápadní politice. V prosinci 1978 vyšli do ulic milióny lidí a ekonomika země byla paralyzována. Šáh opustil zemi v půli ledna 1979 a o dva týdny později se vrátil z exilu přední vůdce revoluce Ayatollah Chomejní za vášnivého přivítání davy. Konečný pád starého režimu přišel 11.února, kdy byli poraženi královští vojáci guerillami a povstaleckými bojovníky v ozbrojených pouličních bojích. Írán se oficiálně stal Islámskou republikou 1.dubna, poté co se pro to v referendu rozhodla drtivá většina Íránců.
Revoluce roku 1979 byla všelidová, vlastenecká a především šíitsko-islámská. Ukončila šáhovy blízké politické, sociální a kulturní vztahy s USA a západem. Krom toho Chomejní a jeho stoupenci pracovali na realizaci jeho vize islámského státu s právem Šaría a duchovní vládou. Íránská unikátní teokratická ústava zahrnuje post vrchního vládce pro Chomejního a jeho nástupce a další instituce duchovních k vetování zákonů a kandidátů na veřejné funkce.
Vztahy mezi Íránem a USA se po revoluci staly hluboce nepřátelské. 4.listopadu 1979 se íránští studenti zmocnili personálu americké ambasády nazývajíc ambasádu „doupě špehů“ a obvinili její zaměstnance, že jsou agenty CIA osnující svržení revoluční vlády, stejně jak to CIA udělala Mohammadu Mossadeghovi roku 1953. Chomejní nezastavil studenty v držení zaměstnanců ambasády jako rukojmích a namísto toho obsazení ambasády podporoval. Ženy, afroameričané a jeden z rukojmích trpící roztroušenou sklerózou byli brzy propuštěni, zbylých 52 bylo drženo 444 dní. Studenti požadovali výměnou za rukojmí předání šáha a po smrti šáha v létě 1980 byli rukojmí postaveny před soud za špionáž. Následné pokusy USA vyjednat nebo osvobodit zbylé rukojmí použitím takových metod jako operace Orlí dráp byly neúspěšné až do ledna 1981, kdy oba státy přistoupily na Alžírskou dohodu. Spojené státy mimo jiné slíbily, že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí Íránu a že uvolní Íránská aktiva, která byla zmražena, ale ještě roku 2007 jsou tyto aktiva stále zmražena.
Mezitím se irácký vůdce Saddám Hussain rozhodl, že využije domnělé slabosti Íránu způsobené právě proběhlou revolucí a její nepopularitou u západních vlád. Kdysi silná íránská armáda byla během revoluce rozpuštěna a šáh vyhnán, Hussain zatoužil stát se novým silným mužem Středního východu. Usiloval také o rozšíření přístupu Iráku k Perskému zálivu získáním území, která Irák požadoval od Íránu již dříve ještě za vlády šáha.Největší význam měl pro Irák Khuzestán, který se honosil nejenom značnou arabskou populací, ale především bohatými ropnými poli. V jednostranném zájmu Spojených arabských emirátů se cílem stali i ostrovy Abu Musa a Větší a Menší Tunby. S těmito ambicemi Hussain naplánoval rozsáhlý útok na Írán, chlubíce se, že jeho jednotky mohou dosáhnout hlavního města Íránu do tří dnů. 2. září 1980 Irácká armáda napadla Irán v Khuzestánu. Útok byl revolučním Íránem naprosto neočekávaný.
Přestože se jednotkám Sadáma Hussaina zpočátku dařilo využít své převahy a momentu překvapení, do roku 1982 se íránským jednotkám podařilo vytlačit iráckou armádu zpátky do Iráku. Chomejní odmítl příměří nabídnuté Irákem a požadoval velké odškodnění, konec vlády Sadáma Huseina a jeho souzení pro zločiny proti lidskosti. Chomejní se také snažil vyvézt svou islámskou revoluci na západ do Iráku, především mezi šíitskou většinu Arabů žijících v zemi. Válka poté pokračovala dalších šest let do roku 1988, kdy Chomejní podle svých slov „vypil otrávenou číši“ a přistoupil na příměří zprostředkované Spojenými národy.
Desetitisíce Íránských civilistů a vojáků bylo zabito Iráckými chemickými zbraněmi. Irák byl finančně a materiálně podporován Egyptem, Arabskými zeměmi Perského zálivu, Sovětským svazem a zeměmi Varšavského paktu (včetně ČSSR), Spojenými státy (od roku 1983), Francií, Velkou Británií, Německem, Brazílií a Čínou (která prodávala zbraně také Iránu). Tyto státy poskytovali Iráku i znalosti, zpravodajské služby, agenty pro chemické zbraně a další druhy vojenské pomoci. Hlavními spojenci Íránu během této války byli Sýrie, Libye a Severní Korea. S více než 100 000 íránskými oběťmi iráckých chemických zbraní během osmileté války je Írán na druhém místě žebříčku zemí nejvíce postižených zbraněmi hromadného ničení – na druhém místě po Japonsku. Celkový počet íránských obětí této války se odhaduje na 500 000–1 000 000.
V současné době vrcholí krize kolem íránského jaderného programu. Íránští představitelé v čele s prezidentem země tvrdí, že jejich výzkum jaderné energie nikoho neohrožuje, většina ostatních zemí, v čele s USA, však věří v opak.
Státní zřízení je Islámská republika, a to od roku 1979, kdy byla revolucí svržena monarchie. Hlavou státu je prezident Mahmúd Ahmadínedžád, ačkoliv fakticky největší vliv ve státě má duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Chameneí (od roku 1989). Prezident je volen na 4 roky a jmenuje vládu. Jednokomorový parlament (Madžlis) má 290 křesel. Volební právo mají občané již od 15 let věku. Důležitou roli hrají i mimoparlamentní instituce - duchovní vůdce ajatolláh, Rada dohlížitelů či Rada expertů.
rán je rozmanitá země skládající se z lidí mnoha vyznání a etnických původů stmelených perskou kulturou. Peršané, zakladatelé Starověké Persie tvoří většinu populace. Sedmdesát procent Íránců je potomky árijských (indo-íránských) kmenů, kteří začali do dnešního Íránu migrovat ze Střední Asie v druhém tisíciletí př.n.l. Většina obyvatel hovoří jedním z íránských jazyků, mezi které patří i oficiální jazyk země perština. Nejvýznamnějšími etnickými skupinami jsou Peršané (51%), Azerové (24%), Gílánci a Mázanderánci (8%), Kurdové (8%), Arabové (3%), Baloši (2%), Lurové (2%) a Turkmeni (2%). Počet obyvatel Íránu dramaticky vzrostl během druhé poloviny 20. století a roku 2006 dosáhl 70 milionů. Více než dvě třetiny Íránců jsou mladší třiceti let. Gramotnost je 79%.
Většina obyvatel Íránu je muslimského vyznání, 90% Íránců se hlásí k šíitské větvi islámu, 8% k sunnitské větvi. Zbylá dvě procenta tvoří vyznavači nemuslimských náboženství: Bahá'í, mandaeismu, hinduismu, jezídismu, yarsánismu, zoroastriánství, židovství a křesťanství. Poslední tři zmíněná náboženství jsou oficiálně uznávaná a chráněná a mají vyhrazená místa v íránském parlamentu nazývaném Majlis.
Podle íránské ústavy má vláda poskytovat každému občanovi země přístup k sociálnímu zabezpečení, které pokrývá důchod, nezaměstnanost, starobu, invadilitu, nehody, kalamity, zdravotní a lékařské ošetření a péči. Tyto služby jsou kryty veřejnými výnosy a příjmy odvozenými z daní.