Parthská říše

1 ohlásit tlae tlačit .txt formát .txt formát
hodnocení: 2.73
1 2 3 4 5

Parthská říše
Říše vytvořená Parthy vznikla na rozdíl od své achaimenovské předchůdkyně postupně, v průběhu zhruba sto let, a její jádro se zprvu nacházelo na periferii íránského světa, nikoli v jeho středu. Tyto faktory měly za následek, že parthský stát nedosáhl nikdy takového stupně centralizace jako stará perská říše a že v něm dlouho přežívaly kočovnické tradice původních Parnů. Teprve po polovině 2. století př. n. l. upevnili arsakovští králové svou moc natolik, že se mohli plně přihlásit k achaimenovskému dědictví a spatřovat v sobě nástupce starých vládců Persie. Vnějškově se to projevilo přijetím médsko-perského titulu král králů, který v íránském prostředí znamenal totéž, co později císař na západě. Hlavním městem Parthů se stal od dob Mithradata I. Ktésifón na Tigridu.
Parthská monarchie vedla v průběhu své existence řadu válek, žádné z nich však nedosáhly takového ohlasu jako války s římskou říší. Je to dáno nejen tím, že šlo o konflikty, jimž z pochopitelných důvodů věnovali pozornost soudobí řecko-římští kronikáři, ale také proto, že římská říše byla jediným opravdovým protihráčem Parthů. Boje mezi oběma velmocemi byly v 1. století př. n. l. v podstatě nerozhodné, od 1. století n. l. se však stále více uplatňovala římská převaha a po roce 100 n. l. císařské legie zcela triumfovaly – do konce století bylo parthské hlavní město Ktésifón celkem třikrát Římany dobyto.
Vyčerpávající války s Římem, dynastické rozbroje a vnitřní heterogennost parthského státu způsobily v prvních desetiletích 3. století pád arsakovské královské dynastie a její nahrazení lokálním rodem z Persidy, Sásánovci. Nastala éra novoperské říše (224–651), v jejímž průběhu měli hrát roli nejdůležitějšího etnika v Íránu opět Peršané.
ásánovská říše měla původně téměř identickou rozlohu jako říše parthská, tj. její jádro tvořil Írán a Mezopotámie a zčásti zasahovala do dnešního Afghánistánu, Pákistánu, Turkmenistánu, Arménie, Turecka, Sýrie a Saúdské Arábie. K výraznější expanzi došlo teprve v 6. století, když král Husrav I. vytvořil z Jemenu a části Ománu perský vazalský stát a ovládl i rozsáhlé území ve Střední Asii, náležející do té doby říši Hefthalitů. Výboje Husrava II. počátkem 7. století, které přivedly pod perskou nadvládu Egypt, Palestinu a část Malé Asie, měly jen přechodný efekt – byzantská říše tyto oblasti dobyla nazpět.
Hlavním městem zůstal za Sásánovců Ktésifón na Tigridu, přejmenovaný k poctě zakladatele dynastie Ardašíra I. na Veh-Ardašír (Ardašír je výborný). Vnitřní struktura říše byla podobně heterogenní jako v dobách Parthů, za Husrava I. lze však pozorovat náběhy k centralizaci. Z náboženského hlediska si sásánovští králové počínali mnohem méně tolerantně než jejich achaimenovští a arsakovští předchůdci – zejména za Šápúra II. proběhlo rozsáhlé pronásledování křesťanů. Státním náboženstvím se stal zarathuštrismus s poměrně složitou církevní organizací v čele s nejvyšším móbadem (veleknězem), posvátným spisem byla již kodifikovaná Avesta.
Sásánovská říše zanikla v letech 636–651 pod náporem arabské (muslimské) expanze, Írán se stal součástí chalífátu a byl v relativně krátké době islamizován. Přesto sásánovské tradice v oblasti přežívaly hluboko do středověku.
Od pádu sásánovské říše k mongolské invazi
Začlenění do rozsáhlé muslimské říše s centrem v Medíně a později v Damašku a Bagdádu neznamenalo pro íránské oblasti v žádném případě počátek úpadku. Naopak – perští úředníci a učenci hráli již v prvním století arabské nadvlády značnou roli ve státní administrativě, kterou původně polokočovní Arabové téměř postrádali. Skutečnost, že výraz vezír, označující prvního ministra, pochází z perštiny, není rozhodně náhodná.
Poměrně rychle získali Íránci v říši výjimečné politické postavení. Byl to Peršan Abú Muslim, kdo roku 747 zahájil vzpouru abbásovského rodu proti umajjovským chalífům, obviňovaným z příliš světského přístupu k vládním záležitostem. Arabští panovníci si často vybírali své ministry mezi Peršany a perským guvernérům se dostávalo značné autonomie. Roku 821 vyhlásil místodržitel Chorásánu Táhir ibn al-Husajn nezávislost a založil novou perskou dynastii Táhirovců (821–875). Další dynastie (Saffárovci a Zijárovci) měly sice stejně přechodný charakter, ale Írán byl opět pánem svého osudu.
Během devátého a desátého století proběhly také kulturní změny. Došlo k oživení perské národní identity, která nebyla proti islámské identitě, ale proti arabizaci u a ů. Toto období se zásluhou Persie a perských vědců stalo takzvaným islámským zlatým věkem. Persie byla v té době světovým centrem vědeckého bádání s filosofy, vědci, inženýry a historiky enormně přispívajícími k pokroku techniky, vědy a medicíny, který později ovlivnil rozvoj evropské vědy v období renesance.
Badatelé dosáhli významného pokroku v matematice, medicíně, astronomii, inženýrství a v mnoha dalších oblastech. V této době se rozvíjela i islámská filosofie, která byla často rozhodující ve vědeckých debatách – klíčovými osobnostmi byli obyčejně vědci a filosofové. Perský vědec Ibn Sina hrál hlavní roli v záchraně prací Aristotela, jehož nápady počali převládat v nenáboženském myšlení křesťanského a muslimského světa.
V 11.století přišli ze severozápadních provincií bývalé Sásánské říše vetřelci, kteří se stali dostatečně silnými na to, aby ovládli místní perské dynastie. Mahmúd Ghaznawí založil rozlehlou říši s centrem v Isfahanu.
Jeho nástupci Seljukové ovládli území od Středozemního moře až do Střední Asie. Tito vládci obyčejně jmenovali Peršany svými vezíry a Persie se stala ohniskem silné kulturní aktivity.